Na dnešek máme připraven opravdu dlouhý let (přes tisíc kilometrů) okolo Dračích hor. Vlastně takový oblet Lesothského království. Dračí hory dosahují výšky až 3500 metrů a celé pohoří se táhne v délce téměř 1000 kilometrů. Nám se k tomu nechce trávit dlouhé hodiny v kuse letem, ale plánujeme přistání na čtyřech letištích.
Pohledy ze vzduchu mluví za vše. Nádherné a monumentální pohoří, pohádkové počasí a nekonečná dohlednost. Střídáme se s Matúšem v řízení. Dvojí ovládání má výhodu, že ačkoliv máme standardní Calidus ( ten má jen boční šoupací okénko vlevo u pilota a dvě malé větrací napravo) máme fantastické záběry byť jen malou GoPro kamerou. Také nám uchází zadní trim (netěsnicí gufero máme objednáno a mělo by nás čekat za pár dni v Nelspruitu), tak jde zrovna o bezva posilování pravého bicepsu. Po radě našich mechaniků z domova jsme zkoušeli utěsnit gufero tukem. Jediný dostupný byla vazelina na rty (lipstick) a to moc nepomohlo.
První přistání je plánováno na letišti FXQG Quthing v Lesothu. Včera mi kamarád a cestovatel Dennis popsal proceduru vstupu a hlášení přistání.
Když ale přiletíme na místo ve výšce 5500 stop a při teplotě ke 30 stupňům Celsia, nemusela by nám polovina 700 metrové dráhy (první polovina je evidentně neudržovaná) pro vzlet nad skalní stěnou stačit.
Máme ještě 15 litrů benzinu, tak míříme na 20 minut vzdálené letiště zpátky do JAR. Podle navigace je to travnatá plocha 1000 metrů dlouhá.
Tady se ale pase celé stádo krav a naposledy tu něco přistálo tak za apartheidu. Tak 10 minut odsud je další (jen 500 metrů dlouhá) travnatá plocha. Cestou už vyhlížíme i vhodné cesty. Ukazatel benzinu na nás bliká červeně a kromě cest jsou kolem nepoužitelné kopečky. Ale šťastně přistáváme zrovna, když na letiště s několika golfovými jamkami přijíždí k hangáru terénní pick up.
Zkoušíme majitele, jestli by nás nevzal na benzinku pro palivo. A to fakt nevymyslíš. Poznává vírník, kterým přilétáme, a chtěl jej před měsícem koupit. Smlouval ale o cenu a mezitím jsme se ozvali my a vzali nabídku, jak byla. My jsme spokojení, on naopak smutný. Tak mu alespoň poradíme jiný stroj, který jsme na prodej objevili v Kapském městě. Bere za to Matúše na benzin a já jdu prohlédnou plochu. Zní to velmi vznešeně: letiště, golf. Ale jste v zapadákově v jihoafrickém pohraničí. Dráha je neuvěřitelně hrbolatá. Po přistání musím knipl při pojíždění držet oběma rukama. No a golf jsou dvě odpaliště a jeden green mezi uschlými stromy. Projdu si pečlivě celou dráhu a najdu místo, kde je povrch trochu rovnější a šlo by potlačit pro rozjezd, aniž bych si kniplem nechal vyrazit zuby.
Po návratu Matúše z benzinky ( přivezli 8 petilitrových kanystrů od oleje) plníme po hrdla a ještě bereme skládací 20 litrový kanystr do vírníku sebou. Majitel se dost diví. V hangáru jsou 3 virniky (otevřené dvousedadlovky Magni) ale nikdo tu nestartoval ve dvou nebo určitě ne s plnou nádrží.
My ale máme z francouzských horských letišť vymakanou taktiku. Odstartuj, a nebo zemři...... Takže se statečně naskládáme do stroje a vzhůru dolů. Jsme ve výšce 5500 stop, vítr do 5 metrů z boku ale za letištěm terén klesá do malého údolíčka, kde vedou jediné dráty v okolí. To klesání využiju po startu pro rozběh na alespoň 100 km/h a když s rezervou přelétáme dráty, povolí mi vzadu jakési zvláštní sevření. Nápad, že se vrátíme Andremu zamávat, není z nejlepších a my tedy nalétáme první nafukovaný svah okolních hor zvedajících se do výšky dobře 8000 stop a zahajujeme svahování do této výšky. Jde to dobře a s využitím termiky a svahu máme zanedlouho 10000 stop a vylétáme nad okolní kopce. Naskýtá se nám fantastická podívaná na úbočí a údolí Dračích hor.
Ale míříme na Golden Gate a odsud ještě další hodinu na letiště Bethlem, kde chceme natankovat na zbývajících 300 kilometrů dnešní trasy. Pokud chceme stihnout večer na Eugenově farmě, museli bychom už dost spěchat. No a to my právě zrovna dnes nechceme. I tak letíme s větrem v zádech ground speed někde mezi 160-180 km/h. Takže před Golden Gate někde přistaneme a dotankujeme kanystr, co si vezeme sebou. Přilétáme k nádherně nakrátko střiženému letišti FAUB Undenberg. Tady vidíme u hangáru pohyb, tak přijíždíme a zdravíme se se skupinou pilotů plachtařů. Malé dárky v podobě Nirvana slivoviček nám všude otevírají cestu jako barevné korálky prvním objevitelům Ameriky. Ihned jsme oblíbenými kolegy piloty vlastně z Československa. Oba jsme se tam narodili a já jsem Čech a Matúš Slovák. Domácí nám tankují, doplní nám vodu na cestu a zvou nás kdykoliv v budoucnu posedět a přespat. Tvrdí, že jsou tu vždy o víkendu. Překvapuje nás to, protože je čtvrtek. Takže kromě pondělí jsou tu celý týden. Celoročně trochu plachtaří, jinak tady prostě jsou rádi. Náčelník nám háže vidle do našich plánů, když nám domlouvá tankování u známého na letišti FAVY Vryheid (hrozné slovo k nezapamatování -až večer se jej naučíme lehce vyslovovat). Stačí poslat sms s ETA ( čas příletu) a vašich 60 litrů bude nachystáno. Toto letiště je napůl cesty do Nelspruitu, která nám zbývá, tak tedy proč ne.
Ale teď nás čeká Zlatá Brána Dračích Hor. Fantastické místo, jak tvrdí Matúš super fotka na spořič obrazovky. Zlaté, oranžové a okrově zbarvené útesy a hlavně Tugela Falls. Nejvyšší (nebo druhý nejvyšší) vodopád na světě. Vysoký 950 metrů a my kolem něj kroužíme sami a užíváme si pohledy z ptačí perspektivy. Neopakovatelný pocit a už kvůli tomuto okamžiku byly všechny vynaložené prostředky, čas i energie bohatě odměněny.
Ale teď už posílám ETA Andremu, který nás má čekat na dalším letišti.
Máme nádherné počasí a fouká nám do zad. Jen před námi v dálce oddělené dvě bouřky a blesky létají jeden za druhým. Jen malá odchylka z kurzu a prolétáme mezi nimi a fotíme a natáčíme tento přírodní ohňostroj. Večer se dovídáme, že nedaleko odsud je místo s nejvíce blesky na světě.
Krátká zastávka na dolití obligátního kanystru na FADD Dundee. Dlouhá asfaltová dráha vedle hřiště. Tady několik skupinek, celkem určitě 50 dětí hraje fotbal. Vlastně všude se v Africe pořád hraje fotbal. Kam se člověk podívá, všude jsou nějaké plácky a tam se v kuse čutá do meruny.
A už přistáváme ve Vryheidu. Tady nás čeká u auta s kanystry, 10 domácích pilotů a už je rozhodnuto. Pozvání do baru a zajištění noclehu se neodmítá. Večer sedíme před klubovnou a nacházíme společné známé. Martin Šonka je světová hvězda všude a fotky a videa z našich cest po světě díky Facebooku, YouTube a jiným médiím nás přivádí na společné známé. Ještě, že máme večeři v penzionu v koloniálním stylu u paní domácí na osmou, jinak bychom asi nedopadli dobře. Takže to hrozné Vryheid je vlastně německé Freiheit a já se tu opravdu cítím svobodně a mezi létací komunitou šťastně.
Další den máme, po pohodové snídani na sluníčku u penzionu, v plánu přeletět 200 kilometrů severně na plochu Nkomazi nejbližší přistání k přírodnímu parku Songimvelo.
Krajina se úplně změnila. Vyschlou náhorní plošinu i vysoké zelené hory vystřídala nejprve zvlněná krajina se spoustou lesních ploch. Každá je ohraničena a pečlivě udržována. Střídají se vedle sebe různé druhy dřevin. Poté se přidávají do zvlněné pahorkatiny kamenné útvary. Mnohé větší skalky připomínají sloní záda, avšak nejčastěji jsou to jednotlivé kameny různých velikostí, poseté po okolních kopcích.
Nám let ubíhá ve velké pohodě a za necelé dvě hodiny se nám otevírá pohled do údolí mezi kopci s hezky se klikatící řekou. Ta klesá z hor a vytváří malé peřejky. Dokonalý pohled. To je tedy to Eugenovo překvapeni. A už se těším, až tu pojetím na padáku. Ani si tu nádheru nevyfotím. To je houby, uklidňují nás svorně oba domácí. A ukáže na druhou stranu dlouhého údolí, kde se zvedají podobné vrcholky. To až uvidíte Songimvelo, to teprve budete koukat. Tak rychle do kempu, sprchu a chystat paramotory. Předělávám lehací sedačku na minimalistickou originální F-light verzi a Matúš s Eugenem podruhé nastavují karburátor na Instinctu. U moře se mu to dusilo, až to musel posadit do okolních křáků. A teď jsme ve výšce přes 4000 stop a budeme prolétávat údolími rezervace za slony a stoupat do výšky přes 8000 stop na vrcholky okolních hor.
Krosny jsou na noc bezpečně uloženy u správce parku. Odpoledne se potom po okolních kopcích peče hezká buřina. Ta potom přejde večer do parádního lijáku a blesky šlehají noční oblohou. Bohužel to někde v okolí poškodí vedení a my jsme tím pádem potmě a potichu.
Chcete si přečíst jaké je létání s motorovými padáky nad africkou rezervací plnou zvěře. Nebo chcete vidět, jak vypadá enduro závod v Jihoafrické republice?
Nebo poznat taktiku létání v buši v podání pilotů odchovaných v Africe?
Pokračování na mém FB profilu (Pavel Brezina) nebo Vírníky Autogyro
Celou reportáž naleznete na stránce www.autogyro.cz